Už jako malá holka jsem si vždycky přála mít doma perfektní počítač. Jenomže jak všichni víme, tak ne každé dítě mělo opravdu to veliké štěstí, že by mu rodiče pořídili nějaký počítač. Já jsem sice počítač měla, asi když mi bylo deset let. A věřte mi, že to nebyla žádná krása a žádná kvalita. Protože i ten obyčejný počítač, který měl asi každý druhý doma, tak byl hodně zpomalená. Takže jsem si řekla, že než abych měla nějaký starý počítač a ukazovala ho kamarádům, tak jsem si řekla, že si raději našetřím a svůj vlastní počítač. Naneštěstí ale moji rodiče nebyli takoví bohatí, aby mi pořídili nějaký opravdu perfektní počítač.
Ale jak se říká, tak na každého jednou dojde. Ale i tak rodiče mi dávali taky více kapesného než ostatním dětem, ale zase byli hodně šetřivá, takže se peníze všem vždycky vykompenzovali, což byla zase skvělá věc. Takže mi koupili z bazaru nějaký opravdu starý a ošklivý počítač, ze začátku jsem si myslela, že je to vtip, ale nebyl. Bohužel k mé smůle. Ale já jsem se s tím nechtěla smířit. A v té době stal průměrný počítač asi kolem deseti tisíc korun. A já už ve dvanácti letech jsem si už našetřila tolik peněz, bych si mohla koupit vlastní počítač. A v tomhle naštěstí moji rodiče byli zajedno, takže mi ten počítač dovolili.
Řekli mi, že když jsem si na něj našetřila sama, tak není vůbec žádný problém, abych si ho koupila za vlastní peníze. Navíc moji rodiče taky vlastně uvítali to, že jsem si ušetřila sama peníze na to, tak vůbec neměli žádné námitky, abych si ten počítač koupila za vlastní peníze. Šetřila jsem na něj rok a půl, takže moji rodiče uznali, že o tom novém kvalitním počítači sním opravdu tak dlouho, když jsem si tak dlouho vydržela šetřit a nekoupila jsem si třeba žádné nové oblečení. A to já jsem mimochodem velká milovnice módy! Ale pokud jde o počítač, tak jsem zajedno. Počítač jednoduše musí být!