Vidíte ve výloze nádherné tričko, ale je týden před výplatou a vy se bojíte, že si ho nebudete moci dovolit? Podíváte se na cenovku, a zajásáte. Je to výrobek z řetězce, což znamená, že cena je peněžence více než přátelská. Vběhnete dovnitř, a za chvíli již nadšeně vycházíte ven se svým úlovkem. Je to snadné, že ano? Ale je to ve skutečnosti tak? Nedávné nehody v továrnách v Bangladéši, Barmě i na mnoha jiných místech v Asii nám ukázaly, nebo alespoň měly, skutečnou cenu, kterou za naši lacinou módu platí jiná místa světa.
Pravdou totiž je, že nízká cena je možná pouze díky tomu, že se veškeré produkční náklady srazí na naprosté minimum. Od materiálů, které balancují na tenké hranici, a kdyby byly ještě o milimetr tenčí, tak se rozpadnou přímo na ramínku, přes továrny, ve kterých se nedodržují hygienické ani bezpečnostní normy a lidé v nich pracují dlouhé hodiny za naprostou almužnu, přes dopravu až po prodej, kde zaměstnanci obchodů jsou placeni jen málo nad zákonné minimum.
Výsledkem tohoto molochu, který koncový zákazník nemá šanci vidět, tím méně pochopit, je ale velmi levné oblečení. To není vyrobené tak, aby přetrvalo, ale naopak tak, aby co nejdříve přitáhlo klienta zpátky do obchodu.
Nastává kritická otázka: měli bychom se cítit provinile, když laciné šunty kupujeme? Hodně lidí argumentuje tím, že mnoho klientů jsou studenti, kteří by na drahé kousky šetřili měsíce. Ale je to špatně? Možná bychom se to měli naučit. Místo šesti párů laciných tenisek si nastřádat na jedny pořádné, které nám budou sloužit i několik sezon. Místo triček, která se rozpadnou po prvním vyprání, bychom se měli poohlédnout po takových, která jednou předáme svým dětem. Co tím získáme? Kromě lepšího stylu i pocit, že naše oblékání nepodporuje otrockou práci a neničí životní prostředí. A to za to stojí, ne?
