Když nám někdo umře, je to určitě snad ta nejhorší zpráva, co může být. Když nám umře někdo blízký, je to jako by nám puklo srdce a je úplně přirozené, že se z toho člověk sesype. Je přirozené, že nás to bolí, když jsme toho daného člověka měli rádi, kor ještě když to byl někdo blízký z rodiny. Fakt nerozumím tomu, proč musí odcházet lidi, které máme rádi. Na jednu stranu vím, že je to koloběh života a na druhou stranu je to bolestivé až moc. Jak se se ztrátou blízkého člověka vyrovnat? Jde to jenom těžko a plno lidí říká, že časem to bude lepší, ale ve skutečnosti už to nejspíše nikdy nebude jako za dob, kdy ten člověk žil a byl tu s námi, smál se a prožívali jsme různé zážitky.
Pouze se ta bolest trochu otupí, ale to je tak všechno. Já moc dobře vím, jaké je to ztratit blízkého člověka z rodiny. Můj první děda zemřel před bohužel zhruba před devíti lety a stejně mi to připadá tak, jako kdyby to bylo včera.. a můj druhý děda zemřel před rokem a půl. A stejně se ani s jednou ztrátou dědy nemohu srovnat.. Je to hrozné nad tím takhle přemýšlet, ale alespoň jim chodím na hrob, dávám jim tam dekorace, dárky, živé květiny i umělé květiny na hrob.
Umělé květiny jsou o něco výhodnější v tom, že nezvadnou. Ale živé květiny jsou zase taková ta klasika, takže obě má svoje výhody a nevýhody. V podstatě ale každý dárek na hrob je od vás krásný a věřím tomu, že naši zesnulí to vidí, věřím na něco mezi nebem a zemí a jsem si jistá, že něco mezi nebem a zemí stoprocentně je. A jsem za to strašně ráda. Určitě se každý setká se svými příbuznými, které už má v nebíčku. Docela by mě totiž děsila vidina toho, že po smrti vlastně nic není. Podle mě je a myslí si to spousta lidí. Takže na tom asi něco bude. Otázka je, co přesně je po smrti. Ale to se člověk nedozví, protože jsou kolem toho jen dohady.